Deraxijsko

Deraxijská republika rad koncilirum Derax
vlajka	Soubor:Státní znak .png znak
Hymna Deraxijská hymna Motto Společnou silou k svobodě a míru
Geografie
Soubor:Poloha .png Poloha
Hlavní město	Idest
Rozloha	km²
Nejvyšší bod	Svatý Vincent (1253 m n. m.)
Časové pásmo
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	2 512 000 (32. v Alyře)
Hustota zalidnění	obyv/km²
HDI	▲ 0,248 (19. v Alyře) ({{{hdimisto}}}. v Alyře)
Jazyk	deraxijšťina
Národnostní složení	Tardamané 43%, Čekité 25%, Omijci 12%, Manarané 9%, Tolnijci 3%, Hvidové 2% další 6%
Náboženství	atheismus (58%), Kristovectví (23%), Al Essalam (19%)
Státní útvar
Státní zřízení	republika rad
Vznik	1885
kancléř	André Corwalc
předseda rad	Fredericko Rosé
Měna	Deraxijský Tolar
HDP	{{{hdp}}}
HDP/obyv.
Giniho koeficient	15

Deraxijská republika rad, zkráceně Derax, je socialistická republika ležící na východě Paradisu. Stát je řízen dělnickými radami v čele s kancléřem. Moderní Deraxijská republika byla vytvořena následkem povstání proti Sieoronsko-Bjorsfallské koloniální nadvládě, známému jako černá neděle

Geografie

Většina Deraxijska se rozkládá na pevninské části Paradisu, ale pod svou kontrolou má i tropická souostroví Nike a Inla. Z jihu je Deraxijsko omýváno středovým mořem, ze západu pak oceánem. Deraxijské podnebí je subtropické, s pravidelnými monzunovými dešti. Většina povrchu státu je hornatá s výjimkou níženého pásu podél pobřeží a stepí podél hranice s Eguií.

Historie

Okčimiská říše

Prvním státním útvarem na území dnešního Deraxu byla Okčimská říše která při svém vrcholu zahrnovala území od Alkašských hor po východní pobřeží. Malá kmenová federace díky obchodu s mawirskými státy Okčimsko rychle zbohatlo a bylo si schopné podrobit okolní kmeny. Růst říše pokračoval až do 13. století kdy došlo k povstání západních kmenů podporovaných Haranským sultanátem. V následujících válkách se Okčimská hegemonie rozpadla a samotná říše se rozdělila na Al Essámské Omijsko a Čekitskou konfederaci.

raná kolonizace

První Sieronci se v Deraxu vylodili roku 1542 v okolí dnešního Fernhardstatu. Sieronští obchodníci zde založili přístav Könestat, který sloužil jako základna pro Sieronské posádky a kolonisty putující jižněji po pobřeží. Do konce 16. století se na území Deraxu nacházelo zhruba 70 sieronských osad. Sieronské osady soužili s Čekiti v relativním míru a mnohdy spolupracovali proti Omijskému státu. Sieronci si tak byly schopni relativně jednoduše obsadit jižní Derax a s Čekitskou pomocí zatlačit Haran zpět za Alkašksé hory. V tomto období také probíhalo postupné kulturní a obchodní sbližování s kmeny žijícími na souostroví Nike. Zdejší ostrovní státečky se začali k Sieronské koloniální správě postupně přidávat.

čekitské války

Začátkem 19. století se Sieronsko-Bjorfallské vztahy s Čekity začínali ochlazoval kvůli sieronské podpoře různých etnických skupin, které se pokoušeli o samostatnost vůči Čekitsku a kvůli stále rostoucímu počtu sieronců na čekitském území. Tyto neshody vyvrcholily v sérii vojenských střetů, při kterých byla konfederace kmenů opakovaně porážena a zatlačována hlouběji do vnitrozemí. Poslední ránou byla ratifikace Equijsko-Sieronské demarkační linie, která byla následována anektování zbytku konfederace.

dominium Derax

Roku 1808 byly veškeré sieronsko-bjorfallské državy na území Paradisu sdruženy a povýšeny do statusu dominia. Nová koloniální vláda se soustředila na rozvoji měst a infrastruktury na východním a jižním pobřeží, což společně s příslibem volné půdy a nalezištích zlata z Deraxu učinilo lákavou destinaci pro tisíce Sieronských a Equijských Mawirských kolonistů. Druhá vlna kolonizátorů vytvořila v západním Deraxu a na Inle několik těžebních osad, které zde upevnili Sieronskou pozici a vedli k plné integraci obou území do dominia. Během tohoto období uplatňovala koloniální správa politiku “unitárního Deraxu”. V rámci této politiky byly domorodci nuceně přesidlováni mimo zájmové oblasti a využívání jako levná pracovní síla. Tyto přesidlovací programy byly mnohdy doprovázeny kulturní i rasovou genocidou, náboženskou převýchovu a ničením kulturního dědictví. I přesto že začátkem druhé poloviny bylo od těchto praktik upouštěno, domorodci byli stále považováni za druhořadé občany.

listopadová revoluce

S rozvojem infrastruktury a bohatými ložisky drahých kovů a ropy se v Deraxu otevřelo několik těžebních společností, které využívali dostupnosti levné pracovní síly a díky tomu s nízkými náklady těžili a spravovávali lokální suroviny. Liga sieronských společností (LSG) prakticky ovládala Deraxijský obchod a jsou známé případy be kterých byly koloniální autority ovlivňovány ve prospěch LSG. Působení LSG mělo smíšené výsledky. Na jedné straně průmyslová kapacita a HDP dominia rapidně vzrostlo, na straně druhé v Deraxu rapidně vrostla příjmová nerovnost a životní podmínky pro nižší třídu. S prohlubováním společenských rozdílů se dělníci začali sdružovat v komunách a odborářských svazech . LSG se pokoušelo tyto svazy rozbíjet, ale policejní zátahy proti odborářům vedli pouze k větší radikalizaci společnosti a zformování komunistických milic, které vedli odvetné útoky proti Sieronským autoritám. Násilí vyvrcholilo 21. listopadu 1885, kdy dělníci podpoření milicemi přemohli sieronské jednotky a obsadili okolní ropné vrty. Tento úspěch byl následován masovým povstáním ve všech přístavních městech a vyhlášení Deraxijské republiky rad. Sieron-Bjorfallsko se pokoušelo získat svoji kolonii zpět, ale po prvotních úspěších v Atteranské nížině se jejich postup zastavil díky partizánské kampani deraxijců. Sieronci uznali nezávislost Deraxu 18. března 1886 podepsáním Ulwských protokolů. Poslední Sierosnké jednotky opustili Derax 1. června 1888.