Ögödej-kan

Ögödej Ögödej-kan
Narození	? (kolem 530 př. n. l.)
Úmrtí	481 př. n. l. (přibližně 50 let) Ögödechot
Povolání	vládce, vojevůdce
Partner
Děti
Rodiče

Ögödej-kan (oğratsky: ÖᕙÖᖛфՐ ᕙᘰᔩ, ögödej kan, mensky: Ögedeigan, Pastevec, Vedoucí stádo) byl významný vůdce kmene Oğratů a první zaznamenaný oğratský panovník v jihotardamských historických pramenech. Ögödej-kan pravděpodobně vedl oğratskou hordu při migraci z Jusaie do jižního Tardamu a ačkoliv přímo nestál u vzniku Oğratského kanátu, sehrál klíčovou roli při podmaňování zdejších národů a tedy i jejich lokálního stěhování.

Ögödej byl přímým potomkem neznámého oğratského vůdce, jehož identitu není možno z dostupných zdrojů vyvodit. Ačkoliv byli Oğraté v Jusaji kočovným národem už před Ögödejovým narozením, teprve během jeho nástupnictví se odhaduje začátek pohybu oğratského kmene do Tardamu. Většina Ögödejova života a vůdcovství je známa pouze z písemných legend a historických spisů, nikoliv kronik z období jeho vlády, současnickými prameny z Ögödejovy doby jsou většinou zápisy na zvířecích kostech sloužící zpravidla náboženským účelům.

Pozadí

Jméno Ögödej získal vládce až posmrtně, jako většina oğratských vůdců, jeho vlastní jméno bylo Tendzin (ҦфᔩᔩᖛᙐՐᔩ Tenndsin, Bojovník). Jméno Ögödej, respektive Gödej znamená v základním významu „za kterým chodí stádo/dav“, tedy významově „Pastevec“. Ögödejův původ nelze věrohodně ověřit, legendy ale připisují otcovství postavě zvané Öbatunbatkün (ÖᗒᘰҦկᔩᗒᘰҦᕙկᔩ, Syn otců otců).

Historie

Odchod z Jusaie

Ögödejův bájný otec měl podle oğratského legendárního spisu Vyprávění o dlouhém putování vládcovskou pozici na úrovni klanového vůdce, jemuž bylo podřízeno více různých oğratských kmenů v Jusaji. Po jeho smrti se vláda nad kmeny rozdělila mezi jeho syny, včetně Tendzina. Kmeny, které Öbatunbatkün nevedl, se ale proti roztříštěné vládě synů zlomyslně spikli a pokusili se jejich kmeny dobýt. Ve velkolepé bitvě se ale armády všech bratří sjednotili právě pod iniciativou Ögödeje a jejich útok odrazili. Nepřátelské kmeny ale začali brojit do války znovu, a proto se bratrské kmeny shromážděné pod Ögödejovým vedením sjednotili a dali se na útěk.

Historici zkoumající pradějiny Oğratů faktuálně připouštějí roli Ögödeje jako vůdce více kmenů znepřátelených Oğratů, nicméně se vzhledem k paralelním dějinám přiklánějí spíše k mocenskému souboji mezi různými středojusaiskými kmeny. Též zpochybňují klanovou úroveň moci Ögödejova otce a spojenectví kmenů pod Ögödejem zdůvodňují jako výsledek jeho vzestupu po dílčích vojenských úspěších a událostí kmenové politiky.

Přechod do Tardamu

Ögödej vedl odcházející Oğraty jako kočovný národ žijící většinu života na koni. Během Ögödejovy vlády proto vzniklo označení Oğrati, pocházející právě z o-ğer-rāti, tj. jezdící na koních (viz článek o Oğratech). Koně byli domesitkováni jusaiskými kmeny již dávno před oğratským odchodem, nicméně právě pro Oğraty bylo jezdectví definujícím životním stylem. Kmeny shromážděné pod Ögödejovým vedením čítaly dohromady vyšší desítek tisíc až přes 200 tisíc lidí, jejichž přechod přes kontinentální pevninu mimo několika vnitřních násilných incidentů na cestě učinilo z Ögödeje mocného a schopného organizátora.

Ögödej se chtěl podle Vyprávění o dlouhém putování usadit až tehdy, jakmile se před ním naskytne pohled do takové krajiny, ve které bude po své smrti přebývat jeho duch věčně lovit a pyšně shlížet na oğratský národ. To se prokázalo při sklonku jeho života, během jehož posledních let zesláblý Ögödej došel k Černému zálivu a z kopců spatřil Brünnskou nížinu. Vzhledem k tomu, že v době odchodu z Jusaie byl Ögödej ve svých dvacátých letech, kočovala oğratská horda asi 30 let.

Během přechodu spoléhal Ögödej na dělbu moci, čímž dodal autonomii vůdcům jiných oğratských kmenů a zajistil lehčí správu hordy o desítkách tisíc jedinců. Tito vládci sdělovali požadavky a zájmy vlastních kmenů vždy po rozbití většího tábora na tzv. Radě náčelníků (ᕙփᙐфᔩᗒᘰფ ᙝÖѦᖺфᖺф güzenbaš-cövlel, Rada chocholohlavých), kterému Ögödej předsedal. Ögödej žil během přechodu skromně, ale odděleně od většiny davu – stýkal se zpravidla se svou nejbližší družinou, věštci a vůdci ostatních kmenů, ve správě spoléhal na schopnosti jednotlivých náčelníků. Údajně prý udržoval i striktně blízký okruh konkubín, který nikdy nepřesáhnul počet 3 žen.

Ögödej dbal na morálku a energii lidu, proto příslušníci hordy vždy za dne jezdili a k noci se utábořili. Přibližně každý týden bylo pak rozbito větší ležení, ve kterém Oğrati dva až tři dny odpočívali. Ze začátku ujela horda za den trochu pod 20 km, později kvůli stárnutí koní i potřeby množení populace asi 15 km. Větší tábory dal Ögödej rozbít pouze několikrát za historii, existovaly zpravidla několik měsíců, než Oğrati znovu vyjeli. Několikrát se během existence těchto dlouhodobějších ležení stalo, že se někteří vůdci od hordy odpojili a založili civilizaci v jejich okolí, častokrát doprovázely tyto události i násilné souboje. Oğraté z nich také často podnikali výpady do sídel místních původních obyvatel pro zásoby. Pozůstatky těchto táborů lze najít například ve východním Riesenreichsku a u hranic s Zyklonskem v archeologických oblastech.

Příchod do jižního Tardamu

Oğratská horda dorazila roku 485 př. n. l. na území dnešního Brünnu. U dnešní příhraniční oblasti Ögödej vydal příkaz k utáboření na úpatí kopcovitého okraje Büdesxe a na následném rokování Rady náčelníků vyslovil záměr usadit se ve zdejší krajině. Tímto skončilo období přechodu Oğratů z Jusaie do Tardamu a začala krátká, ale vojensky intenzivní fáze podmaňování místních kmenů. Zejména Brünňané, jejichž osady a hradiště byla v bezprostřední blízkosti, byli napadeni vojsky oğratských kmenů do několika měsíců od příchodu Oğratů. Zemědělsky zaměřená civilizace zdejších obyvatel a případná obrněná hradiště neměla proti tisícovkám oğratským bojovníkům, cvičeným k rychlému boji na koních sebemenší šanci k výhře, proto byly často celé kmeny vydány na milost velkým oğratským praporům. Prapory tak ušetřily mnoho zemědělských sídel od plenění za cenu odvádění objemného tributu, díky kterým bylo zanedlouho umožněno zásobování oğratských jednotek a tedy následný růst oğratské populace. Postupné usazování také znamenalo přechod od lovu a sběru k agrární společnosti, díky kterému se civilizace začala raketovým tempem rozrůstat a později i podnikat výboje dále na západ za vlády Ömonhol-kana.

Po rozdělení kmenů do hlavních dvou směrů dobyvačných tažení (severní-quilorský a jižní-brünnský) se vydala Ögödejova družina na levý břeh řeky Chvarty, v jejímž meandru založila sídlo Ögödechot (ÖᕙÖᖛфѤOҦ, Ögödejovo město). Na pozůstatcích jeho starého jádra dnes stojí brünnské město Ögdeburg. Zesláblý, umírající Ögödej tak učinil s vědomím potřeby vzniku státu, který by zdědil jeho nejstarší syn Chülan (později Ömonhol-kan). Samotný Ögödej (ani Ömonhol) oğratský stát nezaložili, stále se nicméně označují jako kanové, jelikož vedli oğratský národ v Tardamu. Město se v historickém vývoji stalo jádrem hlavního praporu oğratského kanátu, po pádu oğratské civilizace ale dlouho chátralo, než jej znovu začali využívat Brünňané.

Smrt

Ögödej-kan zemřel roku 481 př. n. l. v důsledku stáří a vyčerpání ve svém paláci v Ögödechotu. Zanechal po sobě 12 synů, z nichž pouze 2 nejstarší zplodil se svou bezejmennou ženou, zbytek pochází ze vztahů s konkubínami (jeho žena nicméně pravděpodobně pocházela z okruhu konkubín). Po jeho smrti přebírá vládu nejstarší Ömonhol-kan, během jehož vlády započne období masivní expanze oğratského území v jižním dobyvačném proudu až na území dnešního Thibutska a také průnik do dnešního Quilorska v severním proudu. Ögödejův životní odkaz zanechal rozsáhlý základ pro dobývání místních kmenů a pozdější vznik oğratské říše.