Deraxijsko

Deraxijská republika rad koncilirum Derax
vlajka	Soubor:Státní znak .png znak
Hymna Deraxijská hymna Motto Společnou silou k svobodě a míru
Geografie
Soubor:Poloha .png Poloha
Hlavní město	Idest
Rozloha	km²
Nejvyšší bod	Svatý Vincent (1253 m n. m.)
Časové pásmo
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	2 512 000 (32. v Alyře)
Hustota zalidnění	obyv/km²
HDI	▲ 0,248 (19. v Alyře) ({{{hdimisto}}}. v Alyře)
Jazyk	deraxijšťina
Národnostní složení	Tardamané 43%, Čekité 25%, Omijci 12%, Manarané 9%, Tolnijci 3%, Hvidové 2% další 6%
Náboženství	atheismus
Státní útvar
Státní zřízení	republika rad
Vznik	1885
kancléř	André Corwalc
předseda rad	Gabriche Sanlonov
Měna	Deraxijský Tolar
HDP	{{{hdp}}}
HDP/obyv.
Giniho koeficient	15

Deraxijská republika rad, zkráceně Derax, je socialistická republika ležící na východě Paradisu. Stát je řízen dělnickými radami v čele s kancléřem. Moderní Deraxijská republika byla vytvořena následkem povstání proti Sieoronsko-Bjorsfallské koloniální nadvládě.

Geografie

Většina Deraxijska se rozkládá na pevninské části Paradisu, ale pod svou kontrolou má i tropická souostroví Nike a Inla. Z jihu je Deraxijsko omýváno středovým mořem, ze západu pak oceánem. Deraxijské podnebí je subtropické, s pravidelnými monzunovými dešti. Většina povrchu státu je hornatá s výjimkou níženého pásu podél pobřeží a stepí podél hranice s Eguií.

Historie

[následující text je pokusem revizionistů o zastavení futuristického pokroku. Žádná ze zmíněných událostí se nikdy nestala.]

raná historie

První lidé se trvale usadili na území Deraxu mezi osmým a devátým stoletím př.n.l, jak lze soudit z archeologických nálezů v okolí řeky Nazor. První písemná zmínka však pochází až z roku 432 př.n.l kdy se Mawirský kronikář Kasmo zmiňuje o “zemi za vodami Dračího zálivu, obývaného kmeny které se Chakské nazívají”. Od 1. století před naším letopočtem začínají na území Deraxu pronikat mawiřané, kteří zde zakládají několik přístavních měst, z nejvýznamnějších Idest. Mawirská kontrola na jihu se postupně rozrůstala až do 8. století, kdy dosáhla svého vrcholu. Z neznámého důvodu většina mawirských sídel v druhé polovině devátého století zaniká nebo padá do rukou deraxijských barbarů. O původních obyvatelích severně od mawirského osídlení neexistují téměř žádné písemné zmínky, vyjma několika záznamů o útocích na severní hranici. Většina našich informací je tak získána buď z vykopávek, nebo ústní tradice domorodých kmenů.

Okčimiská říše

Prvním centralizovaným domorodým státním útvarem na území dnešního Deraxu byla Okčimská říše která při svém vrcholu zahrnovala území od Alkašských hor po východní pobřeží. Původně malá kmenová federace která se v 10. století sjednotila pod vládou Nathana I. pobožného díky obchodu s mawirskými státy Okčimsko rychle zbohatla a byla si schopné podrobit okolní kmeny. Okčimská říše byla jeden z prvních států v Paradisu, který přijal Kristovectví jako své státní náboženství, především z politických důvodů a legitimizace Okčimska v očích Tardamanů. Tyto kroky ovšem vedly k častým válkám s Al-Esselamskými kmeny v Alkašských horách. Růst říše pokračoval až do 13. století kdy došlo k povstání západních kmenů podporovaných Haranským sultanátem. V následujících válkách se Okčimská hegemonie rozpadla a samotná říše se rozdělila na Al Esselámské Omijsko a Čekitskou konfederaci.

raná kolonizace

První Sieronci se v Deraxu vylodili roku 1542 v okolí dnešního Fernhardstatu. Sieronští obchodníci zde založili přístav Könestat, který sloužil jako základna pro Sieronské posádky a kolonisty putující jižněji po pobřeží. Do konce 16. století se na území Deraxu nacházelo zhruba 70 sieronských osad. Sieronské osady soužili s Čekiti v relativním míru a mnohdy spolupracovali proti Omijskému státu. Sieronci si tak byly schopni relativně jednoduše obsadit jižní Derax a s Čekitskou pomocí zatlačit Haran zpět za Alkašksé hory. V tomto období také probíhalo postupné kulturní a obchodní sbližování s kmeny žijícími na souostroví Nike. Zdejší ostrovní státečky se začali k Sieronské koloniální správě postupně přidávat.

čekitské války

Začátkem 19. století se Sieronsko-Bjorfallské vztahy s Čekity začínali ochlazoval kvůli sieronské podpoře různých etnických skupin, které se pokoušeli o samostatnost vůči Čekitsku a kvůli stále rostoucímu počtu sieronců na čekitském území. Tyto neshody vyvrcholily v sérii vojenských střetů, při kterých byla konfederace kmenů opakovaně porážena a zatlačována hlouběji do vnitrozemí. Poslední ránou byla ratifikace Equijsko-Sieronské demarkační linie, která byla následována anexí zbytku konfederace.

dominium Derax

Roku 1808 byly veškeré sieronsko-bjorfallské državy na území Paradisu sdruženy a povýšeny do statusu dominia. Nová koloniální vláda se soustředila na rozvoji měst a infrastruktury na východním a jižním pobřeží, což společně s příslibem volné půdy a nalezištích zlata z Deraxu učinilo lákavou destinaci pro tisíce Sieronských, Equijských a Mawirských kolonistů. Druhá vlna kolonizátorů vytvořila v západním Deraxu a na Inle několik těžebních osad, které zde upevnili Sieronskou pozici a vedli k plné integraci obou území do dominia. Během tohoto období uplatňovala koloniální správa politiku “unitárního Deraxu”. V rámci této politiky byly domorodci nuceně přesidlováni mimo zájmové oblasti a využívání jako levná pracovní síla. Tyto přesidlovací programy byly mnohdy doprovázeny kulturní i rasovou genocidou, náboženskou převýchovu a ničením kulturního dědictví. I přesto že začátkem druhé poloviny bylo od těchto praktik upouštěno, domorodci byli stále považováni za druhořadé občany.

Listopadová revoluce

S rozvojem infrastruktury a bohatými ložisky drahých kovů a ropy se v Deraxu otevřelo několik těžebních společností, které využívali dostupnosti levné pracovní síly a díky tomu s nízkými náklady těžili a spravovávali lokální suroviny. Liga sieronských společností (LSG) prakticky ovládala Deraxijský obchod a jsou známé případy be kterých byly koloniální autority ovlivňovány ve prospěch LSG. Působení LSG mělo smíšené výsledky. Na jedné straně průmyslová kapacita a HDP dominia rapidně vzrostlo, na straně druhé v Deraxu rapidně vrostla příjmová nerovnost a životní podmínky pro nižší třídu. S prohlubováním společenských rozdílů se dělníci začali sdružovat v komunách a odborářských svazech . LSG se pokoušelo tyto svazy rozbíjet, ale policejní zátahy proti odborářům vedli pouze k větší radikalizaci společnosti a zformování komunistických milic, které vedli odvetné útoky proti Sieronským autoritám. Násilí vyvrcholilo 21. listopadu 1885, kdy dělníci podpoření milicemi přemohli sieronské jednotky a obsadili okolní ropné vrty. Tento úspěch byl následován masovým povstáním ve všech přístavních městech a vyhlášení Deraxijské republiky rad. Sieron-Bjorfallsko se pokoušelo získat svoji kolonii zpět, ale po prvotních úspěších v Atteranské nížině se jejich postup zastavil díky partizánské kampani deraxijců. Sieronci uznali nezávislost Deraxu 18. března 1886 podepsáním Ulwských protokolů. Poslední Sierosnké jednotky opustili Derax 1. června 1888.

Černá neděle

Po Listopadové revoluci panovalo v Deraxu čtvrtstoletí politického násilí a restrukturalizace státu, které současní Deraxijci nazývají Černá neděle. Na Deraxijském území byl vyhlášen “přechodný stav”, který dával Národní frontě a lidovým milicím rozsáhlé pravomoci. Lidové milice díky těmto pravomocem podnikali rozsáhlé štvanice nejen proti kontrarevolucionářům, ale prakticky všem kdo se opovážili kritizovat režim nebo měli vazby na staré elity. O přetvoření Deraxu na socialistický stát se nejvíce zasloužil národní výbor v čele s André Corwalcem. Díky jeho akcím byla většina majetku zabavena a převedena pod státní kontrolu, začali vznikat první rady a veškerá média byla sdružena pod státem kontrolovanou kulturní a mediální frontu.

Krásná revoluce a demokratické období

Jan Fernhard, autor myšlenek revoluce a vedoucí v oddělení propagandy zemřel roku 1905 na malárii. Po jeho smrti nastala v Národní frontě ideologická krize. Mezitím co reformní křídlo žádalo opuštění speciálního stavu a obnovení normálního života, konzervativci byly toho názoru že projekt socialismu musí být dokončen než může být obnoven standardní pořádek. Debaty mezi reformisty a konzervativci se táhli až do roku 1912 kdy došlo k dohodě nejen v rámci strany, ale i s demokratickým hnutím. Během tří let došlo k postupnému rozvolnění ekonomických principů, demontáži policejního státu a rozpuštění Národní fronty. Tato “Krásná revoluce” byla zakončena roku 1915 přijetím plnohodnotné ústavy, která zničila komunistický monopol na moc. Nově vzniklé demokratické zřízení se ovšem velmi rychle ukázalo jako neefektivní. Malý kabinet, stále vedený příznivci starého režimu si uchoval právo veta kterým podkopal jakékoliv zákonodárné procesy kongresu, který tak nebyl schopný efektivně fungovat. Společně s nárůstem podpory futurismu se také začali stupňovat násilné střety mezi jeho příznivci a odpůrci.

Puč OCF

Revolučně futuristická strana OCF (organizace kolektivního futurismu), vzniklé spojením krajně levicového uskupení nezávislých komunistů společně s deraxijskou avantgardou zažilo během demokratického období rapidní zvyšování podpory v důsledku společenských změn způsobených probíhající Velkou válkou a nárůstem světové podpory futurismu. Tento růst byl ještě umocněn silnou kontrolou nad masovými médii a také častým vydíráním a zastrašováním oponentů. Díky spolupráci s konzervativními komunisty bylo OCF schopno vytvořit své vlastní polovojenské jednotky které byly v rámci dohody Corwalc-Sablonov nasazovány jako neoznačené dobrovolnické prapory na zájmových frontách. OCF se stalo dvakrát vládní stranou, během tohoto období však ztratila podporu od svých původních spojenců a voličů, jejichž požadavky nedokázala splnit. Ze strachu o další propad v popularitě provedlo OCF s pomocí svých legií státní převrat při němž obsadili vládní čtvrť Idestu a donutili přítomné poslance podepsat protokol o předání moci, kterým se z Deraxu prakticky stala vojenská diktatura. Během následujících let upevnilo OCF svoji pozici kompletním odstraněním veškeré opozice a přetransformovalo derax na kolektivně futuristický stát. V současné době funguje stát pod takzvaným systémem “směřované demokracie”.

Politika

kongres

Velký kongres je malým kabinetem svolatelný ústavodárný útvar. Mimo příslušná jednání o změně ústavy nemá pravidelný zasedací řád a může být libovolně rozpuštěn nebo svolán. Kongres má 201 poslanců, kteří musejí být v současnosti členové OCF,Sstrany svobody nebo schválení ÚV OCF.

rady

Rady jsou hlavním výkonným orgánem Deraxu. Rady fungují na principu přímé demokratické volby a jsou schopny vydávat zákony, předpisy, spravovat finance jim přiděleného sektoru a vytvářet a korigovat veřejné projekty. Členové rad jsou zvoleni skrz všelidové hlasování. V současnosti existuje 5 rad:

• rada pro obranu proletariátu
• rada pro vnitřní záležitosti
• produkční rada
• rada pro bezpečnost a zdraví
• rada pro pokrok

malý kabinet

Malý kabinet je hlavní radou DRR. Tato pětičlenná rada schvaluje zákony a má je právo veta . Při vetování zákonu dochází k jeho přezkoumání a druhému hlasování, při němž musí pro schválení zákonu být dvě třetiny výboru. Po druhém schválení je zákon automaticky přijat. Kabinet má dále právo vyhlásit speciální stav, při němž může být krátkodobě omezena svoboda slova a shromažďování. Speciální stav může být přijat pouze po jednomyslném hlasování všech členů kabinetu.

politické strany

V současnosti se v Deraxu nachází 4 politické strany, které nejsou režimem zakázány.

• organizace kolektivního futurismu (OCF)-v současnosti hlavní stranou DRR a jedinou skutečně samostatnou politickou stranou, propaguje futurismus s kolektivními prvky,
• nezávislí-kolektiv lokálních politiků bez ideologické příslušnosti
• strana svobody-anarchistická strana, která spolupracovala při převzetí moci OCF, v současnosti je její samostatnost značně omezována ze strany vlády
• lidovci-autoritativně komunistická strana, současně tolerována režimem ale zároveň významně zasažena čistkami následujícími státní převrat

Obyvatelstvo

Většinu obyvatel tvoří Tardamané, jejichž největší koncentrace se nachází na pobřeží a v okolí velkých měst a průmyslových centrech. Tatdamské obyvatelstvo není zcela homogení, i když značnou část etničtí Sieronci a Mawiřané, ovšem po vyhlášení samostatného státu byly tyto rozdíly brány jako nepodstatné a tudíž jsou tardamané bráni jako jediná etnická skupina. Na západě v okolí Alkašských hor je převaha Omijců, a nově připojených Haranců'. Tyto národy mají nejvíce osamostatněnou kultury, z velké části díky dlouhé tradici Al-Esselamského práva. Zvláštním případem jsou ostrovní populace Hvidů a Ilanďanů, které se k Deraxu připojily z vlastní iniciativy. I když oba národy přijaly sieronský životní styl, jsou velmi hrdí na své tradice a jazyk, což vede k administrativním problémům jelikož mnozí odmítají používat standardní deraxijštinu. Na severovýchodě se nacházejí zóny rezervované pro Tolnijce, Manřany a Čekity, kteří byly vytlačeni z jejich původního území na západním pobřeží. I přesto že se oba národy vidí jako jednotné skupiny, ve skutečnosti neexistují žádné standardizované kulturní praktiky a jsou předmětem rapidní asimilace do širší deraxisjké národnosti. Samotná ”deraxijská národnost“ je konstruktem z dob sieronské kolonizace, kdy docházelo k rozsáhlým kulturním výměnám mezi domorodci a různými kolonizátory z Tardamu a Jusai. Tyto nové kulturní poznatky, společně s postupnou ztrátou sounáležitosti se Sieronskou vlastí, vedli k postupnému odštěpení od kulturního směru Sieronska a vytvoření vlastní koloniální kultury. V rámci špatných podmínek v dominiu a následnému vzestupu komunismu se do této kultury zapracoval i princip “dělnické solidarity”, který nerozlišovala mezi jednotlivými etnickými skupinami.

Náboženství

Kvůli zákazu náboženství a doslovným “zrušením boha” futuristickou vládou je dle oficiálních zdrojů 100% deraxijců atheisty. Dle odhadů je však skutečněnevěřící zhruba polovina celé populace, se zbytkem ilegálně praktikujícím v různé intenzitě kristovectví, al-esselam, umírněný strafermismus nebo některá z domorodých náboženství.